Jak Anna nemá slov
Jak působivé jsou asi příspěvky začínající větou typu „Už dlouho tu nic nebylo“. Mám takové tušení, že odpověď všichni známe. Je zřejmé, že takový autor nemá buď kladný vztah k psaní, nebo k veřejným deníčkům. Vždycky jsem se domnívala, že mě takové neduhy netrápí… ale ouha!
Nedávno jsem si po dlouhé době vzpomněla, že je na čase zkontrolovat Myshku. Co když nějaký opuštěný komentář čeká na schválení a společnost všemožných spamů mu není nijak příjemná? K mému velkému překvapení jeden takový opravdu čekal. (Mimochodem, pokud by měl někdo zájem o viagru nebo rolexky, dejte vědět, mám zaručený kontakty na zdroje v Rusku, Argentině, Německu a bůhví kde všude ještě 
)
Když už tak procházím komentáře, pročetla jsem i pár starších a narazila na pokyn jednoho z přispěvovatelů. Zněl „piš častěji!“. No dobrá tedy, to se dá splnit. Ale o čem mám psát? Dochází mi, že úbytek příspěvků na Myshce není ani tak otázkou nedostatku času, ale spíš důkazem, že poslední dobou nemám vlastně moc co říct. Tak nějak nemám slov.
Jsem člověk hloubavý, jako správná ryba často „utíkám“ v myšlenkách mimo skutečný svět. V duchu mi probíhají různé úvahy, někdy i dialogy s konkrétními lidmi, které nikdy opravdu neproběhly, nebo mohly proběhnout o něco lépe. Čím jsem ale starší, ubývá síla tyto myšlenky převádět na papír nebo na web. A četl by to vůbec někdo? ‘Vždyť přeci ty moje strasti a radosti vlastně lidi nemůžou zajímat a v porovnání s životními překážkami a příběhy ostatních jsou to jen malichernosti’, říkám si pokaždé.
Ale je to opravdu tak? Opravdu jsou i ty naše malicherné bolístky a úspěchy tolik bezvýznamné? Nevěřím tomu. Pokud mě teď něco trápí, je to pro mě špatné. A že jiní lidé trpí leckdy víc? Bohužel nikdo z nás nemá tu moc zachránit celý svět a s tím se musíme smířit. Myslíte, že si zasloužím s takovým přístupem nálepku ‚sobec‘? Ale no tak, každý z nás přeci MUSÍ být tak trochu sobec, jde jen o míru této vlastnosti, kterou jsme ochotni sami sobě odpustit.
Často také stojím před rozhodnutím, jestli napsat krátký, nic neříkající blábol, nějaký štěk, který mě zrovna napadl (o tom, co se stalo v metru, jaký/á je kolega/kolegyně v práci, jak mě štve počasí). A to navíc jen, aby bylo něco napsané. Nebo je lepší vyčkat, až skutečně bude o čem psát? Nejsem očividně správná štěkna a na podobné short-stories je lepší třeba facebook, kde můžou ostatní ihned reagovat. Já jsem spíše čekatel, navíc dost sebekritický. Pokud už nějaké téma přijde, dlouho zvažuji, jestli je opravdu tolik zajímavé a kolik z toho všeho se na web vůbec hodí. Tato sebekritičnost navíc postupem času narůstá, takže nápady, které sítem úspěšně prošly předloni, letos si ani neškrtnou. Proč? Stárnu snad? Ale prdlajs! Jen mám ve svých skoro 30ti letech (ano, už i mě se blíží tato magická věková hranice) prostě jen jiné zájmy, hodnoty a životní zkušenosti než dřív. A uznejte, že by bylo divné, kdyby tomu tak nebylo.
Kdo teď čeká grandiózní pointu, bude asi zklamán. Nějaké ponaučení z příběhu? To by se tu ale našlo. Nechtějte po Myshce, aby psala častěji. Budete se totiž pročítat celostránkovými úvahami, které vlastně nikoho neberou a navíc pojednávají dle mého o malichernostech. Dobrá tedy, zvážím, jestli příště napíšu třeba něco o naší rodině. Co myslíte, bude to lepší? 
